Značka

"Ahoj"

Už asi začínám blbnout. Stojím si tak před přechodem a nikde ani živáčka. Tedy pokud nepočítám projíždějící auta a v nich bohaté magnáty, namachrované frajírky, utahané matky, otce workoholiky a prarodiče - sváteční řidiče. A do toho všeho zaznělo tiché Ahoj.

"Řekla jsem ahoj. Copak jsi neslyšela? Slušností by bylo alespoň odpovědět."

To fakt nechápu. Ať se dívám, jak se dívám, nikde nikdo. Kdo mě pak, ale ustavičně zdraví? "Já bych odpověděla, kdybych věděla komu."

"Vždyť stojím hned vedle Tebe, copak mě nevidíš?"

"Promiň, ale vážně Tě nevidím. Jediný, kdo vedle mě stojí je stará, zrezivělá značka, ale ta nemluví."

"Stará a zrezivělá? To Ti teda pěkně děkuji. Já přece nemůžu za to, že se o mě nikdo nepostará, že každý jen projde kolem bez povšimnutí, že tu stojím."

To se mi snad zdá. Ta značka vážně mluví? No to musí být nějaký sen. "No, jo, tak tedy ahoj."

"Děkuji, že jsi měkonečně pozdravila."

"Není zač, udělala bych to hned, kdybych věděla, že to mluvíš ty." Už jsem asi vážně padlá na hlavu - povídat si u přechodu se značkou. "A co jsi vlastně potřebovala?"

"Jen jsem Tě chtěla pozdravit. Víš, každý den kolem prochází stovky lidí. A každý z nich je jiný. Stará babička, co nese v jedné ruce těžkou tašku s nákupem a tou druhou se opírá o hůlku, aby se jí lépe šlo; student se sluchátky v uších, co okolní svět prostě nevnímá; malé dítě poskakující kolem své maminky, která ho okřikuje a snaží se co nejrychleji dostat na druhou stranu. Všichni spěchají. A pak jsi tu TY. Pokaždé příjdeš a zastavíš se. Ne snad proto, aby jsi se rozhlédla, jestli něco nejede, ale aby jsi vylepila znova ten samý plakát na vedlejší sloup."

"Kdyby ho každý den někdo nepřelepil nebo nestrhl, nebyla bych tu."

"Ano, já vím. A tak jsem vděčná těm výtržníkům, že Ti Tvé plány kazí."

"Já tedy ne."

"Co to tam vlastně každý den vylepuješ?"

"Fotku."

"Fotku? To se chceš seznámit pomocí plakátu na sloupu?"

"Nech si ty vtipy. Vylepuji fotky své maminky."

"Promiň. A proč? Ona se snad ztratila?"

Nechápu, proč si o tom vykládám zrovna se značkou. Vždyť je to úplná blbost. "Ne, neztratila se. Zemřela."

"To je mi líto, ale nechápu, proč tedy vylepuješ její fotku?"

"To aby si ten, co ji srazil uvědomil, že měla někoho, komu na ní záleželo."

"Ano, to si pamatuji. Ona se tenkrát sehnula pro peněženku, co jí vypadla, a ze zatáčky se vyřítil černý mercedes. Přehlídl ji a srazil, ale zavolal jí záchranku."

"Jo jenže pak ujel."

"No, když v ona s ním byla v autě jeho žena a měla rodit. Copak nedokážeš odpustit někomu, kdo spěchal kvúli novému životu?"

"Nevěděla jsem, že měla jeho žena rodit. A odpustit není tak snadné, když o někoho příjdeš."

"Tak to aspoň zkus. A můžeš začít třeba tím, že přestaneš vylepovat ty plakáty."

"No, dobrá. Musím už jít, tak zatím ahoj."

"Naviděnou."